„Nenapadá vás, že zlobři tady někde musí mít nějakou jeskyni nebo v zemi vykopanou díru, kam se schovávali před sluncem? Musíme se po ní podívat!“
Dali se do prohledávání okolí a brzy objevili stopy kamenných zlobřích bot, které vedly pryč mezi stromy. Sledovali je do kopce, až narazili na velké kamenné dveře do jeskyně, schované za křovím. Ale nemohli je otevřít, ačkoli se do nich všichni opřeli a Gandalf zkoušel různá zaklínání.
„Nepomohlo by nám tohle?“ nadhodil Bilbo, když už byli jaksepatří unavení a rozmrzelí.
„Našel jsem to na zemi, kde se zlobři prali.“
A ukázal veliký klíč, třebaže Vildovi se bezpochyby zdál maličký a dobře utajený.
Jistě mu vypadl z kapsy, naštěstí dřív, než zlobr zkameněl.
„Proč jste to propánakrále neřekl dřív?“ vykřikli.
Gandalf po klíči hrábl a strčil jej do klíčové dírky.
Pak se kamenné dveře jedním mocným zatlačením rozletěly a všichni vešli dovnitř.
Po zemi se válely kosti a ve vzduchu se vznášel ohavný puch a na policích i na podlaze byla spousta potravin mezi halabala poházenou kořistí všeho druhu – od mosazných knoflíků až po hrnce plné zlaťáku, které stály v koutě. Na stěnách také visela spousta šatstva – příliš malého pro zlobry, takže se obávám, že patřilo jejich obětem – a mezi ním byly i různé meče všelijaké výroby, tvaru a rozměru.
Dva z nich je zvlášť zaujaly nádhernými pochvami a jílci posázenými drahokamy.
Gandalf a Thorin si každý vzali jeden a Bilbo si vzal nůž v kožené pochvě. Pro zlobra by to byl jenom nepatrný perořízek, ale hobitovi posloužil stejně dobře jako krátký mečík.
„Zdá se, že jsou to dobré čepele,“ poznamenal Gandalf, když meče povytáhl z pochev a se zájmem si je prohlížel.
„Ty nevyrobil žádný zlobr ani lidský kovář v těchhle krajích a časech; ale až si budeme moci přečíst ty runy na nich, dovíme se o nich víc.“
Hobit aneb cesta tam a zase zpátky – J.R.R. Tolkien