v Nezařazené

Jarik

Stalo se to na konci léta. Byla už tma, když se Jarik po několika dnech strávených v lese vrátil zpátky do vesnice do chalupy, v které bydlel se svým starým strýcem. A sotva otevřel dveře a vešel do síně, spatřil dva cizince, jak sedí za stolem a ve světle olejové lampy prohlížejí nějakou knihu.
Jeden z nich byl zřejmě bojovník, barbar odněkud ze Severních hor. Měl divoké oči, nízké čelo, mohutnou šíji – a široká ramena, která prozrazovala obrovskou silu. Oblečený byl do plátového brnění. Jeho dlouhý obouruční meč ležel na stole vedle knihy – tak, aby byl pohotově na dosah; barbar ho tam nechal zřejmě ze zvyku, přestože ve vesnické chalupě se sotva dalo očekávat nějaké nebezpečí. Nabroušené ostří se ve světle chladně lesklo.
Druhý muž zato nepřipomínal válečníka ani v nejmenším; byl o hodně starší, štíhlý, a jeho jemná úzká tvář prozrazovala, že víc používá rozum než sílu. Dlouhými prsty listoval v knize a ukazoval nějaké stránky barbarovi, který roztržitě poslouchal jeho výklad. Na sobě měl široký tmavý plášť s kápí; tu ale shodil dozadu, takže byla vidět celá jeho hlava… a také dlouhé špičaté uši. Podle nich se dalo poznat, že to není člověk, nýbrž elf.
Když Jarik vstoupil, oba cizinci zvedli oči.
„Konečně jsi přišel, Jariku!“ ozval se elf.
„Do… dobrý večer,‘ hlesl Jarik s pohledem upřeným na barbarův meč.
„Nelekej se; nepřišli jsme s tebou bojovat,“ řekl elf s úsměvem. Vzpomínáš si na mě? Chodíval jsem sem občas, když ještě byl tvůj otec naživu…“
Jarik odvrátil oči od meče a pohlédl do elfovy tváře a nepříjemné překvapení se změnilo v radost.
„Čaroděj Órbrin!“
Teprve teď se přivítali jako staří přátelé.
,Tohle je válečník Donar,“ představil Órbrin barbara. Donar natáhl svou obrovskou tlapu a na jeho tváři se objevil výraz, který připomínal úsměv. Potom seděli a mluvili o svých plánech. Órbrin ukázal Jankovi knihu a přečetl mu úryvek psaný ozdobnými elfími runami. Mluvilo se v něm oŠedém vrchu – a o tajemstvích a pokladech, které jsou tam ukryty.
„Dřív jsem si myslel, že pověsti o Šedém vrchu jsou jenom pověry – ale když se totéž píše i v téhle elfí knize, bude na tom zřejmě něco pravdy,“ řekl Órbrin. „My dva jsme se rozhodli vypravit se tam; jen proto jsme
přišli. Nějaké zásoby a vybavení už máme. Přespíme tady ve vesnici a ráno vyrazíme“
Jarik poslouchal s očima hořícíma dychtivostí.
„Já půjdu s vámi!“ vyhrkl.

Dračí doupě

  • Podobný obsah podle štítku