v Nezařazené

Malý princ a byznysmen

„Jak vám mohou patřit hvězdy?“
„A komu patří?“ odsekl mrzutě byznysmen.
„To nevím. Nikomu.“
„Tak tedy patří mě, neboť já jsem na ně myslel první.“
„A to stačí?“
„Ovšem. Když najdeš diamant, který nikomu nepatří, je tvůj. Když najdeš ostrov, který nikomu nepatří, je tvůj. Když máš první nějaký nápad, dáš si ho patentovat: je tvůj. A mně patří hvězdy, protože nikdy nikoho přede mnou nenapadlo, že by mu mohly patřit.“
„To je pravda,“ řekl malý princ. „A co s nimi děláš?“
„Spravuji je. Počítám a přepočítávám je,“ vysvětloval byznysmen. „Není to zrovna snadné. Ale já jsem vážný člověk!“
Malému princi to ještě nestačilo:
„Patří-li vám hedvábný šátek, mohu si ho dát na krk a odnést si ho. Patří-li mi květina, mohu ji utrhnout a odnést. Ale ty nemůžeš utrhnout hvězdy.“
„Ne, ovšem mohu je dát do banky.“
„Co to znamená?“
„To znamená, že napíšu na papírek počet svých hvězd. A potom zamknu ten papír do zásuvky.“
„A nic víc?“
„To stačí!“
To je zábavné, pomyslil si malý princ. Je to dost poetické, ale ne moc seriózní.