Zlobří poklad

„Nenapadá vás, že zlobři tady někde musí mít nějakou jeskyni nebo v zemi vykopanou díru, kam se schovávali před sluncem? Musíme se po ní podívat!“
Dali se do prohledávání okolí a brzy objevili stopy kamenných zlobřích bot, které vedly pryč mezi stromy. Sledovali je do kopce, až narazili na velké kamenné dveře do jeskyně, schované za křovím. Ale nemohli je otevřít, ačkoli se do nich všichni opřeli a Gandalf zkoušel různá zaklínání.

„Nepomohlo by nám tohle?“ nadhodil Bilbo, když už byli jaksepatří unavení a rozmrzelí.
„Našel jsem to na zemi, kde se zlobři prali.“
A ukázal veliký klíč, třebaže Vildovi se bezpochyby zdál maličký a dobře utajený.
Jistě mu vypadl z kapsy, naštěstí dřív, než zlobr zkameněl.
„Proč jste to propánakrále neřekl dřív?“ vykřikli.
Gandalf po klíči hrábl a strčil jej do klíčové dírky.

Pak se kamenné dveře jedním mocným zatlačením rozletěly a všichni vešli dovnitř.
Po zemi se válely kosti a ve vzduchu se vznášel ohavný puch a na policích i na podlaze byla spousta potravin mezi halabala poházenou kořistí všeho druhu – od mosazných knoflíků až po hrnce plné zlaťáku, které stály v koutě. Na stěnách také visela spousta šatstva – příliš malého pro zlobry, takže se obávám, že patřilo jejich obětem – a mezi ním byly i různé meče všelijaké výroby, tvaru a rozměru.
Dva z nich je zvlášť zaujaly nádhernými pochvami a jílci posázenými drahokamy.

Gandalf a Thorin si každý vzali jeden a Bilbo si vzal nůž v kožené pochvě. Pro zlobra by to byl jenom nepatrný perořízek, ale hobitovi posloužil stejně dobře jako krátký mečík.
„Zdá se, že jsou to dobré čepele,“ poznamenal Gandalf, když meče povytáhl z pochev a se zájmem si je prohlížel.
„Ty nevyrobil žádný zlobr ani lidský kovář v těchhle krajích a časech; ale až si budeme moci přečíst ty runy na nich, dovíme se o nich víc.“

Hobit aneb cesta tam a zase zpátky – J.R.R. Tolkien

Tolkien o Pánovi prstenů

”V jednom ze svých nedávných dopisů jste vyjádřil, že si stále přejete vidět rukopis mého navrhovaného díla Pán prstenů, které mělo být podle původního očekávání pokračováním Hobita? Už osmnáct měsíců jsem doufal, že přijde den, kdy je budu moci prohlásit za dokončené. Dílo je dokončené, ačkoli ještě zčásti nerevidované, a myslím, že je ve stavu, v jakém by je čtenář mohl číst, pokud při pohledu na ně neomdlí.

Jelikož odhadovaná cena přepisu se pohybovala kolem sta liber (které nazbyt nemám), musel jsem to skoro celé přepsat sám. A když se teď na to dívám, vidím rozsah té pohromy. Dílo se mi vymklo z rukou a stvořil jsem obludu, nesmírně dlouhý, značně ponurý a velmi děsivý romantický příběh, zcela nevhodný pro děti (pokud vůbec pro někoho vhodný); a není to vlastně pokračování Hobita, ale Silmarillionu.

Podle mého odhadu má – i bez jistých nutných doplňků — asi 600 000 slov. Jedna písařka to odhadla dokonce na víc. Až příliš jasně vidím, jak je to  nezvládnutelné. Jsem ale unavený. Mám to z krku a mám pocit, že už s tím víc udělat nemohu, snad jen nějakou malou revizi nepřesností. A ještě hůř: cítím, že je to svázané se Silmarillionem.”

Pád Gondolinu (str. 136)

Chcete vědět víc? 🙂