Lesy Neldorethu byly tiché, jak se noc snášela na Beleriand. Celeborn, elfský pán tohoto kraje, seděl u břehů jezera Esgalduin, ponořený v hlubokém přemýšlení. Často hledal klid u vody, kde záře hvězd odrážející se na hladině připomínala staré příběhy a tajemství, která nebyla plně odhalena. Byl vládcem moudrým a spravedlivým, ale toho večera cítil v sobě neklid, který ho znepokojoval.
Seděl tak dlouho, až ho vyrušil jemný šelest. Ze stínů lesa vystoupila elfka, kterou nepoznával. Její kroky byly lehké jako vánek, a přesto nesly sílu, která na okamžik zastavila Celebornův dech. Její vlasy zářily stříbrným leskem, jako by hvězdy, na které hleděl, sestoupily z nebes.
Elfka se zastavila před Celebornem a v jejích očích byla hloubka, která se zdála nekonečná. „Vidím, že hledíš na hvězdy,“ pronesla tiše, ale její hlas zněl jako melodie vzdálených věků.
Celeborn na ni pohlédl, zamyšlený, ale klidný. „Hvězdy jsou staré a nesou tajemství věků, která nedokážeme plně pochopit. Jsou strážci toho, co bylo, a svědky toho, co přijde.“
Elfka pokývla. „A přesto se ptáš, co ti mají říct, že?“ usmála se lehce, jako by odhalila jeho myšlenky. „Jsou tiché, ale jejich světlo není bezdůvodné. Hledáš v nich odpovědi, které nejsou v jejich záři, ale ve tvém srdci.“
Celeborn chvíli mlčel, jeho oči se vrátily k hvězdám. „Proč mi to říkáš?“ zeptal se nakonec. „Jsi poslem hvězd?“
Elfka se zasmála tichým, smutným smíchem. „Ne. Jsem jen jednou z těch, kdo se dívají, stejně jako ty. Ale já už vím, co mi hvězdy ukazují. A ty?“
Celeborn přimhouřil oči, hledaje odpověď, kterou však nedokázal zformulovat. „Nevím,“ přiznal. „Cítím, že něco přichází, něco, co mě změní. Ale hvězdy mi neříkají, co to bude. Jen to, že má cesta je svázána s něčím větším.“
Elfka ho pozorovala, její oči zářily podivným světlem. „Tvoje cesta povede skrze světlo i temnotu. To, co tě čeká, není jen rozhodnutí mezi dobrem a zlem, ale volba, která ovlivní vše kolem tebe. Hvězdy nesvítí proto, aby ti ukázaly cestu, ale aby ti připomněly, že rozhodnutí, které uděláš, bude tvým vlastním.“
Celeborn se zamyslel. „A co když zvolím špatně? Co když má volba přinese zkázu?“
Elfka zvedla ruku k obloze, kde hvězdy zářily ve svém nekonečném tanci. „Hvězdy nepředvídají chyby ani úspěchy. Jen sledují. A to, co uděláš, ať už bude jakkoli obtížné, bude tvé. Osud není o správné nebo špatné volbě. Je to o volbě, kterou budeš muset žít.“
Celeborn vnímal její slova, ale odpověď byla stále vzdálená, nejasná. Elfka se pomalu otočila k odchodu a její postava začala mizet mezi stromy, jako by se stala součástí samotného lesa.
„Počkej!“ zvolal Celeborn, ale elfka již zmizela. Kolem něj zůstalo jen ticho a třpytivá záře hvězd. Hvězdy, které mu vždy připadaly jako vzdálené svědky, teď působily blíž, jako by sledovaly každý jeho krok. Celeborn věděl, že čas odpovědí přijde, ale že ty odpovědi bude muset najít uvnitř sebe, nikoli v záři nočního nebe.
A tehdy, když stál o samotě pod hvězdami, pochopil, že osud není napsán v nebi, ale v duši každého, kdo musí čelit volbám, které určí budoucnost – nejen jeho vlastní, ale i budoucnost těch, kdo budou jeho součástí.
— chatGPT