Celeborn a tajemství hvězd

Lesy Neldorethu byly tiché, jak se noc snášela na Beleriand. Celeborn, elfský pán tohoto kraje, seděl u břehů jezera Esgalduin, ponořený v hlubokém přemýšlení. Často hledal klid u vody, kde záře hvězd odrážející se na hladině připomínala staré příběhy a tajemství, která nebyla plně odhalena. Byl vládcem moudrým a spravedlivým, ale toho večera cítil v sobě neklid, který ho znepokojoval.

Seděl tak dlouho, až ho vyrušil jemný šelest. Ze stínů lesa vystoupila elfka, kterou nepoznával. Její kroky byly lehké jako vánek, a přesto nesly sílu, která na okamžik zastavila Celebornův dech. Její vlasy zářily stříbrným leskem, jako by hvězdy, na které hleděl, sestoupily z nebes.

Elfka se zastavila před Celebornem a v jejích očích byla hloubka, která se zdála nekonečná. „Vidím, že hledíš na hvězdy,“ pronesla tiše, ale její hlas zněl jako melodie vzdálených věků.

Celeborn na ni pohlédl, zamyšlený, ale klidný. „Hvězdy jsou staré a nesou tajemství věků, která nedokážeme plně pochopit. Jsou strážci toho, co bylo, a svědky toho, co přijde.“

Elfka pokývla. „A přesto se ptáš, co ti mají říct, že?“ usmála se lehce, jako by odhalila jeho myšlenky. „Jsou tiché, ale jejich světlo není bezdůvodné. Hledáš v nich odpovědi, které nejsou v jejich záři, ale ve tvém srdci.“

Celeborn chvíli mlčel, jeho oči se vrátily k hvězdám. „Proč mi to říkáš?“ zeptal se nakonec. „Jsi poslem hvězd?“

Elfka se zasmála tichým, smutným smíchem. „Ne. Jsem jen jednou z těch, kdo se dívají, stejně jako ty. Ale já už vím, co mi hvězdy ukazují. A ty?“

Celeborn přimhouřil oči, hledaje odpověď, kterou však nedokázal zformulovat. „Nevím,“ přiznal. „Cítím, že něco přichází, něco, co mě změní. Ale hvězdy mi neříkají, co to bude. Jen to, že má cesta je svázána s něčím větším.“

Elfka ho pozorovala, její oči zářily podivným světlem. „Tvoje cesta povede skrze světlo i temnotu. To, co tě čeká, není jen rozhodnutí mezi dobrem a zlem, ale volba, která ovlivní vše kolem tebe. Hvězdy nesvítí proto, aby ti ukázaly cestu, ale aby ti připomněly, že rozhodnutí, které uděláš, bude tvým vlastním.“

Celeborn se zamyslel. „A co když zvolím špatně? Co když má volba přinese zkázu?“

Elfka zvedla ruku k obloze, kde hvězdy zářily ve svém nekonečném tanci. „Hvězdy nepředvídají chyby ani úspěchy. Jen sledují. A to, co uděláš, ať už bude jakkoli obtížné, bude tvé. Osud není o správné nebo špatné volbě. Je to o volbě, kterou budeš muset žít.“

Celeborn vnímal její slova, ale odpověď byla stále vzdálená, nejasná. Elfka se pomalu otočila k odchodu a její postava začala mizet mezi stromy, jako by se stala součástí samotného lesa.

„Počkej!“ zvolal Celeborn, ale elfka již zmizela. Kolem něj zůstalo jen ticho a třpytivá záře hvězd. Hvězdy, které mu vždy připadaly jako vzdálené svědky, teď působily blíž, jako by sledovaly každý jeho krok. Celeborn věděl, že čas odpovědí přijde, ale že ty odpovědi bude muset najít uvnitř sebe, nikoli v záři nočního nebe.

A tehdy, když stál o samotě pod hvězdami, pochopil, že osud není napsán v nebi, ale v duši každého, kdo musí čelit volbám, které určí budoucnost – nejen jeho vlastní, ale i budoucnost těch, kdo budou jeho součástí.

— chatGPT

Zlobří poklad

„Nenapadá vás, že zlobři tady někde musí mít nějakou jeskyni nebo v zemi vykopanou díru, kam se schovávali před sluncem? Musíme se po ní podívat!“
Dali se do prohledávání okolí a brzy objevili stopy kamenných zlobřích bot, které vedly pryč mezi stromy. Sledovali je do kopce, až narazili na velké kamenné dveře do jeskyně, schované za křovím. Ale nemohli je otevřít, ačkoli se do nich všichni opřeli a Gandalf zkoušel různá zaklínání.

„Nepomohlo by nám tohle?“ nadhodil Bilbo, když už byli jaksepatří unavení a rozmrzelí.
„Našel jsem to na zemi, kde se zlobři prali.“
A ukázal veliký klíč, třebaže Vildovi se bezpochyby zdál maličký a dobře utajený.
Jistě mu vypadl z kapsy, naštěstí dřív, než zlobr zkameněl.
„Proč jste to propánakrále neřekl dřív?“ vykřikli.
Gandalf po klíči hrábl a strčil jej do klíčové dírky.

Pak se kamenné dveře jedním mocným zatlačením rozletěly a všichni vešli dovnitř.
Po zemi se válely kosti a ve vzduchu se vznášel ohavný puch a na policích i na podlaze byla spousta potravin mezi halabala poházenou kořistí všeho druhu – od mosazných knoflíků až po hrnce plné zlaťáku, které stály v koutě. Na stěnách také visela spousta šatstva – příliš malého pro zlobry, takže se obávám, že patřilo jejich obětem – a mezi ním byly i různé meče všelijaké výroby, tvaru a rozměru.
Dva z nich je zvlášť zaujaly nádhernými pochvami a jílci posázenými drahokamy.

Gandalf a Thorin si každý vzali jeden a Bilbo si vzal nůž v kožené pochvě. Pro zlobra by to byl jenom nepatrný perořízek, ale hobitovi posloužil stejně dobře jako krátký mečík.
„Zdá se, že jsou to dobré čepele,“ poznamenal Gandalf, když meče povytáhl z pochev a se zájmem si je prohlížel.
„Ty nevyrobil žádný zlobr ani lidský kovář v těchhle krajích a časech; ale až si budeme moci přečíst ty runy na nich, dovíme se o nich víc.“

Hobit aneb cesta tam a zase zpátky – J.R.R. Tolkien

Tolkien o Pánovi prstenů

”V jednom ze svých nedávných dopisů jste vyjádřil, že si stále přejete vidět rukopis mého navrhovaného díla Pán prstenů, které mělo být podle původního očekávání pokračováním Hobita? Už osmnáct měsíců jsem doufal, že přijde den, kdy je budu moci prohlásit za dokončené. Dílo je dokončené, ačkoli ještě zčásti nerevidované, a myslím, že je ve stavu, v jakém by je čtenář mohl číst, pokud při pohledu na ně neomdlí.

Jelikož odhadovaná cena přepisu se pohybovala kolem sta liber (které nazbyt nemám), musel jsem to skoro celé přepsat sám. A když se teď na to dívám, vidím rozsah té pohromy. Dílo se mi vymklo z rukou a stvořil jsem obludu, nesmírně dlouhý, značně ponurý a velmi děsivý romantický příběh, zcela nevhodný pro děti (pokud vůbec pro někoho vhodný); a není to vlastně pokračování Hobita, ale Silmarillionu.

Podle mého odhadu má – i bez jistých nutných doplňků — asi 600 000 slov. Jedna písařka to odhadla dokonce na víc. Až příliš jasně vidím, jak je to nezvládnutelné. Jsem ale unavený. Mám to z krku a mám pocit, že už s tím víc udělat nemohu, snad jen nějakou malou revizi nepřesností. A ještě hůř: cítím, že je to svázané se Silmarillionem.”

Pád Gondolinu (str. 136)

Chcete vědět víc? 🙂