Hello there!

Už byla úplná tma, když kníže Andrej přijel do Brna a uviděl kolem sebe vysoké domy, světla v krámech, okna domů a lucerny, krásné kočáry, dunící po dlažbě a celou tu atmosféru velikého, živého města, která vždycky tolik láká vojáka, jenž se vrací z pole.

Lev Nikolajevič Tolstoj – Vojna a Mír

Tolkien o Pánovi prstenů

”V jednom ze svých nedávných dopisů jste vyjádřil, že si stále přejete vidět rukopis mého navrhovaného díla Pán prstenů, které mělo být podle původního očekávání pokračováním Hobita? Už osmnáct měsíců jsem doufal, že přijde den, kdy je budu moci prohlásit za dokončené. Dílo je dokončené, ačkoli ještě zčásti nerevidované, a myslím, že je ve stavu, v jakém by je čtenář mohl číst, pokud při pohledu na ně neomdlí.

Jelikož odhadovaná cena přepisu se pohybovala kolem sta liber (které nazbyt nemám), musel jsem to skoro celé přepsat sám. A když se teď na to dívám, vidím rozsah té pohromy. Dílo se mi vymklo z rukou a stvořil jsem obludu, nesmírně dlouhý, značně ponurý a velmi děsivý romantický příběh, zcela nevhodný pro děti (pokud vůbec pro někoho vhodný); a není to vlastně pokračování Hobita, ale Silmarillionu.

Podle mého odhadu má – i bez jistých nutných doplňků — asi 600 000 slov. Jedna písařka to odhadla dokonce na víc. Až příliš jasně vidím, jak je to  nezvládnutelné. Jsem ale unavený. Mám to z krku a mám pocit, že už s tím víc udělat nemohu, snad jen nějakou malou revizi nepřesností. A ještě hůř: cítím, že je to svázané se Silmarillionem.”

Pád Gondolinu (str. 136)

„Celé to vznikalo evolucí. Takže to nebylo tak, že bychom si řekli, že teďka to zahodíme a napíšeme…“

“Celé to vznikalo evolucí. Takže to nebylo tak, že bychom si řekli, že teďka to zahodíme a napíšeme znova. Na tohle moc nevěřím, co se týče vývoje. Strašně lidí na to věří, že teď už je to nějaký sprasený, pojďme to celý zahodit a začít krásně znova od začátku! Podle mne je vždycky lepší to sprasený opravit, protože jinak člověk udělá jiný chyby.”

Michal Kovařík – Factorio – Kafemlejnek TV 22

Malé věci udělají jednu velkou

“Já kdykoliv lhal nebo podváděl, dostal jsem nafackováno. Od táty nebo od života.

Šiď to, fajn, ale nikam to nedotáhneš. 

To malé věci poskládané k sobě udělají jednu velkou. 

Přijde mi, že tohle mladí pořád dostatečně nechápou.”

Petr Svoboda – Ty jsi skončil – bezfrazi.cz

O nevyhnutelnosti smrti

Neexistuje něco jako přirozená smrt. Nic, co se člověku děje není přirozené, protože sama jeho přítomnost vyvolává otázky. Všichni lidé musí zemřít. Pro každého jednotlivce je ale jeho smrt neštěstím a i když o ní ví, a je s ní smířený, je to pro něj neospravedlnitelné zneuctění.
– Simone de Beauvoir

(základ pro Pána prstenů dle J.R.R Tolkiena)

Krize nadměrné produkce?

„Jen dobrá hra už dnes nestačí. Zajistit si viditelnost je velmi obtížné, jen velmi obtížně se nachází cesta. Všechno vypadá chaotické a mediální kanály už nefungují jako dřív. Mám takový pocit, že se z toho stala už jen sázka na štěstí,“ vysvětluje zakladatel studia současný stav herního vývoje ve své zemi (Rumunsko) a možná i na Indie scéně obecně. Podle Cristiana jsme v krizi nadměrné produkce, což snižuje hodnotu her.
„Také to vypadá, jako kdyby každý věděl, jak hry dělat a prodávat – což ale samozřejmě není pravda, jen se hodně žvaní,” říká Cristian. Hráči podle něj chtějí stále levnější hry, které jsou však zároveň inovativní a přelomové. Což ale za těch pár drobných dostat nemůžou.

Level 279 – Cristian Diaconescu

Saudade

Našel jsem při tom slovo, které vystihuje, o co v Sunless Sea jde. Saudade. Je z portugalštiny a vyjadřuje touhu po domově a nostalgii po něčem, co je daleko nebo ztraceno. Saudade. Cítilo ho portugalští mořeplavci a navigátoři, kteří byli předaleko od svých domovů a žen, ale zároveň je to táhlo dál a dál za obzor. A přesně to jsem zkoušel vyjádřit i v Sunless Sea. Konflikt mezi touhou dostat se dál a čelit novému neúspěchu a zároveň nutkání vrátit se do bezpečného domovského přístavu.

Level 279 – Alexis Kennedy (rozhovor)

Rozdílné úrovně uživatelů při posuzování děl

Štěpán Kopřiva napsal kdysi výborný text o úrovních posuzování komiksů a filmů, o rozdílných úrovních jejich „uživatelů", o tom, že se prostě lidé na rozdílných úrovních osvícení prostě nemůžou shodnout. Rozdělil uživatele následovně:

První stupeň je Kojenec, který je nadšený úplně ze všeho. Všechno je pro něj nové a blaženě se tlemí, když hrdina na poslední chvíli zachrání dívku a ohlásí, že má zpoždění kvůli silničnímu provozu. Všechno ho překvapuje. „Padouch mířil na hrdinu pistolí, třeskne výstřel… ale nebyl to padouch, ale hrdinův kamarád, který v poslední chvíli vystřelil! To jsem fakt nečekal!“. Ze všeho je hin a překvapí ho i to, že monstrum po zabití opět vstane. Ty vole.

Druhý stupeň je Puberťák. Už zná svůj žánr, zasvěceně se pochechtává narážkám a libuje si, když je nějaký nečekaný úhyb od klišé. Dává všem okázale najevo své znalosti, protože je přesvědčený, že už se vyzná… a nechápe, že lidi, kterým to vykládá, mají nakoukáno mnohem víc. Zvláště pokud ti lidé patří do třetí kategorie.

Třetí stupeň je Okoralý zoufalec, který už viděl tolik filmů, že ho veškeré klišé ubíjí. Touží se vrátit do dob začátků a hledá něco, co by ho překvapilo, takže zkouší všechno možné a noří se do co nejpodivnějších filmografii (pokud se nezvrhne a nestane se z něj intoš).

Čtvrtý stupeň je Zenový mistr. To je okamžik, kdy pochopíte, že není nic nového pod sluncem a že i ta největší klišé si můžete užít. Oceňujete, jak kdo dokáže vyprávět příběh. Milujete stejně tak béčka i umění.

Samozřejmě, jen málokdo projde celou cestu. Spousta lidí skončí na prvním stupni a spousta na třetím. V hrách je to v podstatě hodně podobné. Netvrďte mi, že jste u nějaké koridorové střílečky už neskřípali zuby, když jste narazili na bedny, za které jste se mohli schovat, a výbušné barely. Když se na vás valily stále stejné zástupy protivníků a hra vám nedala pokoj, dokud jste je nevykydlili.

Jiří Pavlovský – Level 276