„Jak vám mohou patřit hvězdy?“
„A komu patří?“ odsekl mrzutě byznysmen.
„To nevím. Nikomu.“
„Tak tedy patří mě, neboť já jsem na ně myslel první.“
„A to stačí?“
„Ovšem. Když najdeš diamant, který nikomu nepatří, je tvůj. Když najdeš ostrov, který nikomu nepatří, je tvůj. Když máš první nějaký nápad, dáš si ho patentovat: je tvůj. A mně patří hvězdy, protože nikdy nikoho přede mnou nenapadlo, že by mu mohly patřit.“
„To je pravda,“ řekl malý princ. „A co s nimi děláš?“
„Spravuji je. Počítám a přepočítávám je,“ vysvětloval byznysmen. „Není to zrovna snadné. Ale já jsem vážný člověk!“
Malému princi to ještě nestačilo:
„Patří-li vám hedvábný šátek, mohu si ho dát na krk a odnést si ho. Patří-li mi květina, mohu ji utrhnout a odnést. Ale ty nemůžeš utrhnout hvězdy.“
„Ne, ovšem mohu je dát do banky.“
„Co to znamená?“
„To znamená, že napíšu na papírek počet svých hvězd. A potom zamknu ten papír do zásuvky.“
„A nic víc?“
„To stačí!“
To je zábavné, pomyslil si malý princ. Je to dost poetické, ale ne moc seriózní.
Jarik
Stalo se to na konci léta. Byla už tma, když se Jarik po několika dnech strávených v lese vrátil zpátky do vesnice do chalupy, v které bydlel se svým starým strýcem. A sotva otevřel dveře a vešel do síně, spatřil dva cizince, jak sedí za stolem a ve světle olejové lampy prohlížejí nějakou knihu.
Jeden z nich byl zřejmě bojovník, barbar odněkud ze Severních hor. Měl divoké oči, nízké čelo, mohutnou šíji – a široká ramena, která prozrazovala obrovskou silu. Oblečený byl do plátového brnění. Jeho dlouhý obouruční meč ležel na stole vedle knihy – tak, aby byl pohotově na dosah; barbar ho tam nechal zřejmě ze zvyku, přestože ve vesnické chalupě se sotva dalo očekávat nějaké nebezpečí. Nabroušené ostří se ve světle chladně lesklo.
Druhý muž zato nepřipomínal válečníka ani v nejmenším; byl o hodně starší, štíhlý, a jeho jemná úzká tvář prozrazovala, že víc používá rozum než sílu. Dlouhými prsty listoval v knize a ukazoval nějaké stránky barbarovi, který roztržitě poslouchal jeho výklad. Na sobě měl široký tmavý plášť s kápí; tu ale shodil dozadu, takže byla vidět celá jeho hlava… a také dlouhé špičaté uši. Podle nich se dalo poznat, že to není člověk, nýbrž elf.
Když Jarik vstoupil, oba cizinci zvedli oči.
„Konečně jsi přišel, Jariku!“ ozval se elf.
„Do… dobrý večer,“ hlesl Jarik s pohledem upřeným na barbarův meč.
„Nelekej se; nepřišli jsme s tebou bojovat,“ řekl elf s úsměvem. Vzpomínáš si na mě? Chodíval jsem sem občas, když ještě byl tvůj otec naživu…“
Jarik odvrátil oči od meče a pohlédl do elfovy tváře a nepříjemné překvapení se změnilo v radost.
„Čaroděj Órbrin!“
Teprve teď se přivítali jako staří přátelé.
„Tohle je válečník Donar,“ představil Órbrin barbara. Donar natáhl svou obrovskou tlapu a na jeho tváři se objevil výraz, který připomínal úsměv. Potom seděli a mluvili o svých plánech. Órbrin ukázal Jankovi knihu a přečetl mu úryvek psaný ozdobnými elfími runami. Mluvilo se v něm o Šedém vrchu – a o tajemstvích a pokladech, které jsou tam ukryty.
„Dřív jsem si myslel, že pověsti o Šedém vrchu jsou jenom pověry – ale když se totéž píše i v téhle elfí knize, bude na tom zřejmě něco pravdy,“ řekl Órbrin. „My dva jsme se rozhodli vypravit se tam; jen proto jsme přišli. Nějaké zásoby a vybavení už máme. Přespíme tady ve vesnici a ráno vyrazíme“
Jarik poslouchal s očima hořícíma dychtivostí.
„Já půjdu s vámi!“ vyhrkl.
Dračí doupě
Zlobří poklad
„Nenapadá vás, že zlobři tady někde musí mít nějakou jeskyni nebo v zemi vykopanou díru, kam se schovávali před sluncem? Musíme se po ní podívat!“
Dali se do prohledávání okolí a brzy objevili stopy kamenných zlobřích bot, které vedly pryč mezi stromy. Sledovali je do kopce, až narazili na velké kamenné dveře do jeskyně, schované za křovím. Ale nemohli je otevřít, ačkoli se do nich všichni opřeli a Gandalf zkoušel různá zaklínání.
„Nepomohlo by nám tohle?“ nadhodil Bilbo, když už byli jaksepatří unavení a rozmrzelí.
„Našel jsem to na zemi, kde se zlobři prali.“
A ukázal veliký klíč, třebaže Vildovi se bezpochyby zdál maličký a dobře utajený.
Jistě mu vypadl z kapsy, naštěstí dřív, než zlobr zkameněl.
„Proč jste to propánakrále neřekl dřív?“ vykřikli.
Gandalf po klíči hrábl a strčil jej do klíčové dírky.
Pak se kamenné dveře jedním mocným zatlačením rozletěly a všichni vešli dovnitř.
Po zemi se válely kosti a ve vzduchu se vznášel ohavný puch a na policích i na podlaze byla spousta potravin mezi halabala poházenou kořistí všeho druhu – od mosazných knoflíků až po hrnce plné zlaťáku, které stály v koutě. Na stěnách také visela spousta šatstva – příliš malého pro zlobry, takže se obávám, že patřilo jejich obětem – a mezi ním byly i různé meče všelijaké výroby, tvaru a rozměru.
Dva z nich je zvlášť zaujaly nádhernými pochvami a jílci posázenými drahokamy.
Gandalf a Thorin si každý vzali jeden a Bilbo si vzal nůž v kožené pochvě. Pro zlobra by to byl jenom nepatrný perořízek, ale hobitovi posloužil stejně dobře jako krátký mečík.
„Zdá se, že jsou to dobré čepele,“ poznamenal Gandalf, když meče povytáhl z pochev a se zájmem si je prohlížel.
„Ty nevyrobil žádný zlobr ani lidský kovář v těchhle krajích a časech; ale až si budeme moci přečíst ty runy na nich, dovíme se o nich víc.“
Hobit aneb cesta tam a zase zpátky – J.R.R. Tolkien
Game design is hard
„Game design is hard.
Game economics are even harder.
Taking both of those and aligning those incentives and doing so in an unchangeable trustless way, is damn near impossible.“
Adam Cochrane (https://twitter.com/adamscochran/status/1419669728541483009)
Tragedy is invisible
And the real truth is no one watched, no one saw or wanted to see.
Tragedy is invisible, people turn away from it, they run from it if they can and it’s hard knowing you belong here. That your purpose lies amongst all this pain.
But someone’s gotta be there to pick it up, to push back, to put the first piece back together.
To put us all back together.
Kooperativní hraní
Early adopteři byla zajímavá banda. Oceňovali, že jsem svou hru udělal jinak. Většina podobných titulů byla plná lidí, kteří se navzájem zabíjeli a považovali to za zábavu. Vývojáři tomu šli vstříc, protože podle všeho nejjednodušší recept na úspěch byl udělat hru, ve které si hráči budou rozbíjet úsměvy. To přetrvává dodneška. Já jsem tlačil PvE a kooperativní hraní. Všichni se mi vysmívali a říkali, že taková hra nemá šanci uspět. No a ukázalo se, že lidí, kteří chtějí spolupracovat a chovat se slušně, je mnohem víc než těch ostatních. Zajímavé je, že ta první skupina je mnohem vstřícnější i co se komunikace s autory týče. Stojí jim za to být součástí procesu vývoje již vydané hry, zatímco tu druhou skupinu zajímá jen to, jak někde někomu nabančit.
Paul Barnett – Level 284
After Montignac
ANYONE LEFT ON EVERON. REPEAT. ALL REMAINING TROOPS ON EVERON. TRY TO GET TO THE EVAC POINT AT Ea64. GOOD LUCK. GOD BE WITH YOU.
PAPA_BEAR
Kníže Andrej v Brně
Už byla úplná tma, když kníže Andrej přijel do Brna a uviděl kolem sebe vysoké domy, světla v krámech, okna domů a lucerny, krásné kočáry, dunící po dlažbě a celou tu atmosféru velikého, živého města, která vždycky tolik láká vojáka, jenž se vrací z pole.
Lev Nikolajevič Tolstoj – Vojna a Mír
Tolkien o Pánovi prstenů
”V jednom ze svých nedávných dopisů jste vyjádřil, že si stále přejete vidět rukopis mého navrhovaného díla Pán prstenů, které mělo být podle původního očekávání pokračováním Hobita? Už osmnáct měsíců jsem doufal, že přijde den, kdy je budu moci prohlásit za dokončené. Dílo je dokončené, ačkoli ještě zčásti nerevidované, a myslím, že je ve stavu, v jakém by je čtenář mohl číst, pokud při pohledu na ně neomdlí.
Jelikož odhadovaná cena přepisu se pohybovala kolem sta liber (které nazbyt nemám), musel jsem to skoro celé přepsat sám. A když se teď na to dívám, vidím rozsah té pohromy. Dílo se mi vymklo z rukou a stvořil jsem obludu, nesmírně dlouhý, značně ponurý a velmi děsivý romantický příběh, zcela nevhodný pro děti (pokud vůbec pro někoho vhodný); a není to vlastně pokračování Hobita, ale Silmarillionu.
Podle mého odhadu má – i bez jistých nutných doplňků — asi 600 000 slov. Jedna písařka to odhadla dokonce na víc. Až příliš jasně vidím, jak je to nezvládnutelné. Jsem ale unavený. Mám to z krku a mám pocit, že už s tím víc udělat nemohu, snad jen nějakou malou revizi nepřesností. A ještě hůř: cítím, že je to svázané se Silmarillionem.”
Pád Gondolinu (str. 136)
Chcete vědět víc? 🙂
Evoluční vývoj
“Celé to vznikalo evolucí. Takže to nebylo tak, že bychom si řekli, že teďka to zahodíme a napíšeme znova. Na tohle moc nevěřím, co se týče vývoje. Strašně lidí na to věří, že teď už je to nějaký sprasený, pojďme to celý zahodit a začít krásně znova od začátku! Podle mne je vždycky lepší to sprasený opravit, protože jinak člověk udělá jiný chyby.”
– Michal Kovařík – Factorio – Kafemlejnek TV 22